K předmětu „Peníze a banky v ekonomii rakouské školy“ na VŠE jsem, inspirován skvělou knihou Podivuhodná dobrodružství Jonatana Gullibla, napsal tuto (příliš vysvětlovací) „povídku“.
Muž v kombinéze usedl do polstrovaného křesla upevněného v kopulovité konstrukci, pevně zapnul všechny pásy a poté každý jednotlivě zkontroloval. Když bylo vše podle jeho představ, podíval se na svého kolegu: „Jsem připraven. Můžeš to spustit, Wille. Jestli to půjde podle plánu, uvidíme se za pár dní. A jestli ne…“ pousmál se a výrazně pozvedl obočí. „Tak se uvidíme v příštím životě. Ty tvoje vtípky už znám,“ zareagoval Will a přikročil ke stoji, „ale teď vážně. Výpočty sedí a konstrukce je přesná, takže se uvidíme přesně za 12 dní a pak můžeme slavit. Tak pojďme na to, Jacku.“ Naklonil se k němu a podali si ruce v pevném sevření – to pro případ, že by skutečně došlo na příští životy. Krátce si pohlédli do očí a oba mírně znervózněli. Will odešel k ovládacímu pultu a dál už nepadlo ani slovo. Jack se ještě chvíli soustředil, zhluboka se nadechl, podíval se na Willa a kývl hlavou na znamení, že je připraven. Ruce zkřížil na hrudi, hlavu pevně opřel do křesla a čekal. Jednotlivé prstence začaly kolem křesla rotovat a stále nabíraly na rychlosti. Místností pulzoval nepříjemný zvuk a jeho frekvence se stále zvyšovala. Will nedočkavě sledoval kontrolky. Po pár minutách dosáhly požadované hodnoty. Spustil poslední fázi a pohlédl na stroj. „No tak, už by to mělo být,“ zašeptal. Mezi prstenci konstrukce začaly probleskovat silné výboje. Poslední vylétl do stěny, ve které zanechal velkou prasklinu. Will rychle zamířil rukou k nouzovému vypínači, ale nebyl dost rychlý. Místnost pohltil oslepující záblesk, který následovala silná exploze. Dům (nebo alespoň to, co z něj zbylo) se otřásl v základech a tlaková vlna rozbíjela ještě několik bloků vzdálená okna.
Jack pomalu nabýval vědomí, lehce otočil hlavu a zvolna otevřel oči. Uviděl rozmazanou stěnu trávy, ze které trčelo horizontálně několik stromů. Zavrtěl hlavou a zamžoural očima. „Aha,“ vrátilo se mu zdravé uvažování a uvědomil si, že leží v malém parku. „No, dobrá zpráva je, že to není nebe. To by mě nebolela hlava jako po galonu whisky,“ pokusil se usmát, ale moc mu to nešlo. Pomalu se dostal do kleku, aby se mohl trochu rozhlédnout. „To není možné, neměl jsem se přece přesunout na jiné místo.“ Pátral kolem pohledem. Přilehlé stavby nepoznával, ale rozložení ulic by sedělo. Jen ten dům chyběl. „Takže jestli nejsem mrtvý a nesním… jsem v budoucnosti,“ projela jím vlna nadšení, která na chvíli otupila i jeho bolest hlavy. Na nedalekém chodníku zahlédl procházejícího člověka. Rychle vstal a rozběhl se k němu. Záhy však ztratil rovnováhu, zavrávoral a musel se rukou zapřít o zem. Pokračoval však dál a nakonec se opřel o strom: „Prosím vás, který je rok?“ Kolemjdoucí však viděl jeho zápas s rovnováhou, odpověděl tedy pouze pohledem plným opovržení a pokračoval dál. „Ochlasta,“ zaslechl za moment Jack mručení vzdalujícího se muže. „Skvělé, oblečení sice trochu výstřední, ale jazyk se snad moc nezměnil, nebude to tak hrozné,“ uklidňoval se.
Z nedaleké lavičky se zatím zvedl muž, který celé Jackovo počínání sledoval a zamířil k němu. „Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal se. „Bude to znít asi divně, ale mohl byste mi říct, který je rok?“ zkusil Jack již trochu opatrněji. „128.“ – „Cože?“ odsekl Jack a hrůza v jeho tváři byla nepřehlédnutelná. „To nedává smysl, má to být budoucnost a na rok 128 to navíc rozhodně nevypadá. Takže jsem v kómatu nebo něčem takovém, je to jasné,“ prolétlo mu hlavou. Druhý muž však zaznamenal jeho zděšení (skutečně se nedalo přehlédnout) a odpověď doplnil: „Tedy 128 nového letopočtu. Ale na otázky bude dost času. Jste v pořádku? Nejste zraněn?“ – „Hlava mi třeští, ale to snad bude dobré, potřebuju si jen trochu odpočinout. Jakého nového letopočtu?“ zajímal se Jack. „No dobrá,“ muž se na chvíli zamyslel. Kdyby neviděl Jacka, jak se z ničeho nic objevil, tedy vlastně zhmotnil, těžko by se o něj zajímal. Tuhle příležitost si však nemohl nechat ujít: „Můžete zůstat na čas u mě, bydlím nedaleko. Po cestě vám to vysvětlím, na další otázky je skutečně času dost. Musíte se dát trochu do pořádku. Tak co vy na to? A málem bych zapomněl. Ron, Ron Murray,“ podal Jackovi ruku. „Jack Beetle,“ odpověděl a seznámení stvrdil stiskem ruky, „souhlasím. Dnes bych stejně všechno nevstřebal, tak spusťte.“ Jack se o Rona zapřel a pomalu se vydali na cestu.
„Sám si připadám trochu jako blázen, když tohle říkám, ale vypadá to, že jste cestoval časem. Chápu to správně?“ zeptal se Ron. „Ano, alespoň myslím. Psal se ale rok 2010, jestli vám to tedy něco říká, jsem proto trochu zmatený.“ – „To chápu,“ odpověděl Ron a mírně se pousmál, „skutečně slušný skok do budoucnosti. Když jste vyrazil, už se schylovalo ke konci starého letopočtu. Vezmu to postupně, ale stručně. Starý systém zkrátka nebyl udržitelný, politický ani ekonomický. Jeden podvod vedle druhého a každá bublina musí někdy prasknout. Do té doby byl svět vlastně jako na houpačce, to určitě pamatujete, ale ta houpačka se zkrátka musela jednou utrhnout. Zmeškal jste to asi o dva roky, ale buďte rád. Sešlo se toho víc najednou. Další, ale poslední, krach na burze, státy začaly bankrotovat, a protože byl v té době svět už vlastně jedna globální vesnice, zhroutil se celý jako domeček z karet. Peníze ztrácely hodnotu během pár dnů a lidé prozíravě přešli ke směně zboží a drahým kovům. Za všechny peníze světa byste toho tehdy moc nekoupil, už neměly hodnotu ani toho papíru. Jediným štěstím vlastně bylo, že nezačala světová válka, to by byl konec. Každý chtěl zamést spíš na vlastním prahu, abych tak řekl. Bez válek se to ale neobešlo, hlavně občanských, pustili se do sebe ale i jednotlivé státy. Chaos, nedostatek jídla, vlastně nedostatek všeho. Státy se dostaly na dno. Ale bylo to vlastně štěstí. Společnost se začala stavět od základů, jinak. Nevím bohužel jakým zázrakem, ale šla jinou cestou. Po tisících let konečně cestou svobody. Bylo to tvrdé, ale povedlo se.“ – „Ale to…“ – „Je hodně stručné, já vím, ale pro obrázek to snad stačí. Nový letopočet byl zaveden až pár let zpětně. Rokem nula byl stanoven rok 2012 starého letopočtu. To je ta zajímavější část. Podle záznamů měl toho roku končit kalendář nějaké staré civilizace, Mejské tuším, a tak zkrátka začali nový.“ – „Vy jste historik?“ zeptal se Jack. „Ne, to ne. Tohle zná téměř každý, proto byl také vynulován letopočet. Každého časem začne zajímat proč, začne studovat historii a vidí, jaké chyby už neopakovat. Když se začnete zajímat o tohle období a díváte se na něj z pohledu současného, nestačíte se divit. To mi věřte.“ Zastavili. „Tak jsme tady,“ oznámil Ron. Jack jen krátce přikývl. Po tom, co vyposlechl, mu nebylo příliš do řeči.
Ron zavedl Jacka do pokoje pro hosty a přinesl několik kusů oblečení: „Pak to zkuste, snad vám to bude. Takhle byste budil zbytečně moc pozornosti.“ Jack přikývl: „Pokud by vám to nevadilo, chvíli bych si lehnul.“ – „Samozřejmě,“ souhlasil Ron, „ale zavolám ještě známého, aby se na vás podíval. Je to doktor.“ Jack opět přikývl. Doktor za nedlouho dorazil a prohlédl ho. „Dal jsem mu něco na spaní, ale nic mu není, zítra by se měl cítit líp,“ oznámil Ronovi při odchodu. Ron ještě zkontroloval Jacka – už spal – a pokusil se o něm a o cestování časem něco vyhledat na síti. Bez úspěchu. Také se odebral ke spánku a pro jistotu se v pokoji zamknul, přeci jen měl v domě cizího člověka, i když zmámeného léky.
Jack se probral druhého dne až k poledni. Stále se musel ujišťovat, že se mu to všechno jen nezdálo. Vstal a zkusil Ronovo oblečení. „Není to zlé,“ pomyslel si a vyrazil z pokoje. Ron jej již netrpělivě čekal v kuchyni. „Dobré poledne, tak jak se cítíte?“ zeptal se Ron. „Mnohem lépe, děkuji,“ odpověděl Jack a pohledem zkontroloval nachystané jídlo – pracovně si jej nazval koláčem, „ale umírám zvědavostí. Mohl byste prosím pokračovat? Co se tedy po krizi změnilo?“ – „Rád,“ usmál se Ron, „když se situace po válkách a nepokojích trochu uklidnila, bylo třeba začít nějak znovu. Život tehdy nebyl lehký a lidé už si nechtěli nechat znovu někým nařizovat, co mají dělat. Každý začal jednat sám za sebe, svobodně. Jak jsem říkal, nevím přesně proč. Snad byli znechuceni fungováním států před krizí, k uvědomění zřejmě přispěl informační boom, který krátce před ní probíhal. Nevím. Doba by se tehdy dala přirovnat vlastně k divokému západu. Téměř každý měl zbraň a právě tehdy začali lidé konečně respektovat vlastnická práva. Se zloději se nediskutovalo jako dřív, nejednalo se s nimi v rukavičkách, ale rovnou se střílelo.“ – „Tedy smrt za krádež? To je ta vaše svoboda?“ zareagoval Jack mírně znechuceně. „To bylo po krizi. Bylo to tvrdé, ale zřejmě to byla etapa, kterou jsme si museli projít. Zbraně jsou sice stále poměrně rozšířené, ale nejsou vlastně používané. Už to není zapotřebí. Zločinnost je minimální. Máte samozřejmě právo bránit svůj život a majetek, ale přiměřeně. Kdybych vás zabil a pak by mne za to zastřelil váš bratr, tak je to v pořádku. Když vás ale okradu a vy mne zastřelíte, jedná se o vraždu. Oko za oko, ale ne za dvě,“ rozesmál se Ron.
„Ale co náš starý systém, co na něm bylo tak hrozného, proč se zhroutil?“ zajímal se Jack. „A vám snad přišel naprosto v pořádku?“ zareagoval Ron. „Určitě měl své mouchy, ale byl nejlepší, jaký jsme znali.“ Ron se pousmál a pustil se do vysvětlování: „Možná vám to tak nepřijde, ale velkým problémem bylo skutečně nerespektování vlastnických práv. Okrádal vás stát a podváděly vás banky.“ Jack významně nadzvedl obočí. „Vy jste snad chtěl platit daně? Měl jste na vybranou?“ zeptal se Ron. „No, vlastně neměl,“ odpověděl Jack. „Tak vidíte,“ musel se Ron opět pousmát, „abyste pochopil nesmyslnost daní, vysvětlím vám, jak se dají utrácet peníze. S tímto výstižným rozdělením přišel už Friedman, vlastně ekonom vaší doby, toho musíte pamatovat. Jsou čtyři způsoby utrácení peněz. Můžete utrácet své peníze pro sebe. V tom případě si dáte velký pozor, za co je utrácíte, a dostane přesně to, co chcete. Respektive takovou kvalitu, za jakou jste ochoten zaplatit. Dále můžete utrácet své peníze pro někoho jiného. Už nemusíte vybrat nejlépe a nemusíte pořídit přesně to, co chce druhý člověk. Pro vás velmi příjemný způsob může být utrácet cizí peníze pro sebe. Pořídíte to nejlepší pro sebe, ale je vám jedno, kolik to stojí. A absolutně nejhorší variantou je utrácení cizích peněz za cizí lidi. Pak je vám už naprosto jedno nejen kolik utrácíte, ale i jaká je kvalita pořizovaných věcí. A tak vlastně fungoval stát. Hrstka politiků nebo snad úředníků rozhodovala, co provede s vašimi penězi a utrácela tak cizí peníze za cizí lidi. Už tento důvod samotný by měl stačit, abyste viděl tu absurditu daní, ale je to ještě lepší. Nejen že byly utráceny cizí peníze za cizí lidi, ale ještě se muselo zaplatit jejich vybrání, rozhodování kam je přerozdělit a samotné přerozdělení. Neskutečně absurdní. Nemůžu stále pochopit, že ten systém mohl vydržet tak dlouho. Pokud tedy utrácím sám za sebe, nemusím platit přerozdělení a můžu peníze využít daleko lépe,“ rozohnil se mírně Ron a zabodnul ukazováček do stolu. „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ zarazil se Jack, „dává to smysl, ale stát přece zajišťoval třeba školství, zdravotnictví, ochranu…“ – „To ano,“ přerušil ho Ron, „ale všechno může být soukromé. Tedy teď už je. Stát je jen označením území, kde žijí lidé se stejnou kulturou a jazykem. Jen označení místa. K tomu se vrátím, ale neodpustím si ještě ty banky. Největší zločin. Dejme se ale do jídla,“ pobídl Ron.
Jack opatrně ochutnal rádoby koláč. Byl velmi dobrý, a tak pokračoval v jídle a poslouchal Ronův výklad. „Velkým problémem byly banky s jejich částečnými rezervami. Říká vám to něco?“ zeptal se Ron. „Vlastně moc ne. Jsem vědec a popravdě, o okolní svět jsem se až tolik nezajímal.“ – „A to byl možná ten hlavní problém doby,“ reagoval Ron, „nikdo se o to moc nezajímal. Tak jednoduše. Dejme tomu, že banka musela držet desetiprocentní rezervy. Když jste si dal do banky sto mincí, nechala si deset a devadesát půjčila někomu jinému.“ – „To je blbost,“ odsekl nevěřícně Jack, „kdybych si pak chtěl vybrat peníze, banka by je neměla.“ – „Bohužel to hloupost není. Kdybyste byl jediným klientem, tak by je neměla. Klientů ale bylo velké množství a nějaké peníze tak vždy byly k dispozici. Dokud si v krizi nepřišli vybrat všichni. Ale to už jen důsledek. Jde o to, že vy jste nechtěl peníze nikomu půjčit, nebo ano?“ Jack zakroutil hlavou. „Tak vidíte,“ pokračoval Ron, „banka vám peníze vlastně ukradla. Pak je sice vrátila a přidala nějaké drobné, aby se neřeklo, ale to nijak tento zločin nezmírňuje. Nejhorší na tom ale je, že tím vznikaly falešné představy o dostupných zdrojích. Tím, že banky půjčovaly peníze, které vlastně nikdo nechtěl půjčit, vysílaly mylné signály o úsporách. Jak bych to… Ano, už vím,“ rozzářil se Ron, „řekněme, že byste chtěl postavit dům. Vypadalo by to, že je zdrojů dostatek, ale kdyby si je všichni vybrali, nepostavil byste ani základy, protože je nechtěli půjčit. Pokud byste jej ale přece postavil, což se mohlo stát, tak ale nebyl postaven na základě reálných úspor, tedy postaven být vlastně neměl. Je to alespoň trochu jasné?“ ověřoval Ron. „Ano, tedy snad,“ odpověděl Jack a oba se na chvíli odmlčeli.
„Takže teď nejsou banky žádné?“ zeptal se po chvíli přemýšlení Jack. „Jsou, ale fungují jinak,“ chopil se slova opět Ron, „je striktně odděleno, zda chcete zlato jen uložit nebo půjčit. Pokud chcete zlato půjčit, nemáte ovšem žádné záruky, že se vám vrátí. Zkrátka investujete, a to sebou nese jistá rizika. Tyto služby zajišťují i banky, které si za to samozřejmě něco zaúčtují, ale máte větší jistotu. Dobře si vybírají, do čeho investovat. Nebo můžete přímo na burzu investic a domluvit se s konkrétní společností. Je to více práce, ale víte přesně, kam jdou vaše prostředky. Co jsem to ale chtěl. Ano – ukládání. Za uložení platíte zanedbatelný poplatek, zlato tak máte bezpečně uloženo a nemusíte jej pořád nosit po kapsách,“ usmál se Ron, „platíme vesměs elektronicky, ale to není určitě novinka ani pro vás“. – „Promiňte, pořád mluvíte o zlatu, jsem trochu zmaten, nechtěl jste říct peníze?“ zeptal se Jack. Tato poznámka Rona velmi pobavila: „To opravdu ne,“ jeho řeč opět přerušil smích, „promiňte. Ale peníze opravdu ne, už nikdy, tedy ty papírové. Po krizi se lidé postupně vrátili ke zlatu jako platidlu. Je spolehlivé, nepadělatelné, technologie poskytla prostředky pro zvýšení jeho odolnosti, máme kapesní přístroje, kterými může praktický každý ověřit jeho hodnotu. Mincemi a cihličkami se ale už vážně moc neplatí. Zlato v digitální podobě, tedy když je uložené v bance, je pak navíc velmi dobře kontrolovatelné. Tu technologii přesně neznám, ale není možné jen tak přidat elektronický záznam bez přijetí zlata. Banky by samozřejmě lákalo půjčovat uložené zlato, jak se to dělo dřív, ale mimo systému hlídajícího elektronické transakce na všechno dohlíží ještě kontrolní agentury a stačí jen náznak podvodu a banka přijde o všechny klienty. Pokud by přece o podvod šlo, byli by klienti odškodněni z majetku banky a členů jejího vedení. A to si opravdu nemohou dovolit,“ opět se pousmál Ron. Jack se na chvíli zamyslel a svraštil obočí: „Aha. Říkal jste ale, že platíte bankám za vklady, to je divné. To bych si mohl nechat raděj zlato doma a nemusel nic platit bance. Nebo ne?“ – „Je pravda, že byste nemusel nic platit, někteří lidé to tak i dělají, ale bance vlastně platíte za úschovu a možnost elektronických plateb, je to zkrátka služba, za kterou se platí.“ Jack chápavě pokyvoval.
„Málem bych zapomněl,“ z nenadání téměř vykřikl Ron, „inflace. Taková bankovní zrůdnost a skoro jsem ji vynechal. Vlastně to byly centrální banky, které byly základním kamenem úrazu a jedním z největších prohřešků byl tisk nových papírků, tedy peněz. O tom určitě víte.“ – „To ano. Až tolik jsem se o to nezajímal, jak jsem říkal, ale tohle by neuniklo ani slepému,“ odpověděl Jack s nadsázkou. „Tak opět na zcela jednoduchém příkladu. Peníze jsou jenom prostředkem směny, ale reprezentují určitou hodnotu. Dejme tomu, že byste si za jeden papírek koupil třeba jablko. Celkem by existovalo sto papírků, ať je to opravdu jednoduché. A milá centrální banka by se rozhodla, že natiskne dalších padesát papírků, protože vláda potřebuje peníze. Technologie ani výroba se však nijak nezvětšila, takže by na stejný počet jablek bylo o polovinu více papírků a časem by jedno jablko stálo papírek a půl.“ Jack pokýval hlavou. „Důsledkem inflace, tedy přísunu nových peněz, pak bylo zvýšení cen, které vedlo ke znehodnocení úspor. Bylo to vlastně takové dobře skryté zdanění úspor ze strany státu.“ – „Teď ale moc nechápu,“ ozval se Jack. „Dobrá. Řekněme, že by rostly ceny ročně pouze o dvě procenta. Zdá se, že to nic není, že ne?“ Jack pokrčil rameny. „Ale pokud byste si odložil ve třiceti letech peníze na stáří, třeba doma do trezoru, ať tam nemotáme banky, a v šedesáti letech je vyndal, měly by už jenom zhruba poloviční hodnotu.“ – „Cože?“ ozval se Jack a napřímil se. „Jste vědec, spočítejte si to,“ pobídl jej Ron. Jack chvíli těkal očima po místnosti a najednou se na jeho tváři objevily znaky mírného zděšení. Podíval se Ronovi přímo do očí. Ten jen vážně pokýval hlavou a pokračoval: „To se dnes už nestane. Zlato sice také ještě stále přibývá, ale velmi málo. Rozhodně menší rychlostí, než roste ekonomika. Takže ceny, než aby rostly, mírně klesají. Když si teď uložíte ve třiceti letech peníze do trezoru a vytáhnete je za dalších třicet let, mají hodnotu ještě o něco vyšší.“ Nastala opět chvíle ticha, Jack musel nové informace chvíli zpracovat.
„Tyhle banky jsou na mě moc složité. Zkusme něco z běžného života. Říkal jste, že stát je jenom označení území, daně tedy neplatíte?“ ujišťoval se ještě Jack. Ron zakroutil hlavou. „Dobře,“ pokračoval Jack, „ale kdo pak tedy vede školy, nemocnice. Říkal jste, že je všechno soukromé, tady bych to vlastně ještě chápal, ale co třeba důchody nebo když ztratím práci a nebudu mít našetřeno, to mě necháte umřít? A pak že je malá kriminalita, co pak člověku zbude než začít krást?“ zeptal se Jack. „Nenecháme vás umřít,“ pousmál se Ron, „ale krást taky nemusíte. Tak postupně. Co dřív zastával stát, to zvládnou i soukromé organizace. To je hezky vidět právě na školách a zdravotnictví, které jste zmínil.“ – „Když si zaplatím, dostanu kvalitní ošetření,“ navázal Jack, „to chápu, ale podobně si tak můžu zaplatit titul a nemusím nic vědět, nebo ne?“ – „To ne, vzdělání už nestojí na titulech, ale na konkrétní škole, kterou jste vystudoval a její prestiži. Byly tady ovšem i takové pokusy. Tyhle informace ale není možné dost dobře zatajit, buď je odhalí ratingová agentura nebo prosáknou na síť z jiných zdrojů a prestiž školy jde okamžitě dolů. Pak jste jen přišel o peníze, ale při budoucím uplatnění vám to příliš nepomůže. A pokud jde o to umírání – můžete se pojistit na ztrátu zaměstnání, jako na spoustu jiných věcí, no a na důchod zkrátka musíte spořit, investovat, to už je na vás.“ – „A když si nenašetřím nebo se nepojistím?“ napadlo Jacka. „Tak nastoupí záchranné kruhy. Rodina, přátelé či další známí a tím posledním jsou dobročinné organizace,“ Ron se na chvíli odmlčel. „Víte, svobodný systém vlastně vychovává slušné lidi. Nemůžete totiž spoléhat na to, že se o vás postará stát, ať se stane, co se stane. To je vlastně podobné jako u těch škol, pokud budete mít dobrou pověst, tedy jakousi prestiž, určitě vám v nouzi pomůže rodina nebo přátelé. Pomáhají dokonce i sousedé. Je to ale vaše volba. Pokud se na všechny vždycky vykašlete, těžko můžete čekat nějakou pomoc a pak vám zůstává jen ta charita. To až se svobodou společností přišla pravá solidarita. Nikdo vás nenutí nikomu pomáhat, respektive platit za lidi, za které nechcete. Tak to chodilo ve vaší společnosti. Pokud ale chcete, nic vám nebrání. Přispět navíc můžete tam, kam si sami vyberete. Lidé rádi pomáhají, máme z toho dobrý pocit, ne? Ale abyste mohl skutečně pomáhat, musíte být sám zajištěný a nesmí vás stále někdo okrádat,“ zakončil Ron mírným zvýšením hlasu a zkontroloval čas: „Eh, promiňte, budu se muset jít na chvíli věnovat práci. Pustím vás na síť a můžete si vyhledat všechno, co vás zajímá. Co vy na to?“ – „To by bylo skvělé. Děkuji,“ odpověděl Jack s radostí.
Ron seznámil Jacka s ovládáním počítače. „No vida, jak vám to jde. Kdybyste něco potřeboval, budu vedle v pokoji,“ oznámil Jackovi a odešel se věnovat svým povinnostem. Jack strávil na síti celý zbytek dne. Stejně jako Ron se snažil najít záznamy o svém zmizení a cestování časem. Také neúspěšně. Zaměřil se tedy na ověření všeho, co mu Ron říkal o krizi a fungování současné společnosti. Mluvil pravdu. „To spíš on má důvod mi nevěřit. Každý by mohl říct, že je z minulosti, to se snad nedá ověřit,“ napadlo Jacka. Zůstal na síti až dlouho do noci, v zápalu hledání vynechal i večeři. „Našel jste, co jste potřeboval?“ zeptal se Ron, než se odebral ke spánku. „Ano, dá se říct,“ odpověděl Jack „snažím se pochopit ten váš současný svět, ale stále mi to nedává smysl.“ – „Nesmíte se na to dívat stále z pohledu starého systému, pak je těžké to pochopit. Zkuste začít stavit na zelené louce a všechno lépe pochopíte, uvidíte,“ zareagoval Ron. „Odpusťte mi tu otázku, ale chcete se zkusit vrátit zpátky?“ zeptal se po chvíli. „To není možné,“ odpověděl Jack, „i když podle původních předpokladů bych cestu o 130 let neměl přežít, takže i předpoklad o cestě zpět může být chybný. Je vlastně zázrak, že jsem přežil.“ Nastala chvíle ticha. „Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mi poskytl útočiště. Nebýt vás, nevím, co bych dělal,“ pokračoval Jack. Ron odpověděl úsměvem a přikývnutím: „Zítra můžeme pokračovat, pro dnešek přeji dobrou noc.“ Tentokrát přikývl Jack. Ron odešel do svého pokoje. Už se nezamkl. Jack ještě chvíli seděl a přemítal o cestování časem, ale pak se také vydal do postele. Lehnul si, ale hlavu měl stále plnou různých myšlenek o novém světě. Stále do sebe ovšem nezapadaly. Při východu slunce to vzdal a snažil se už na nic nemyslet. V té krátké chvíli polospánku však jednotlivé kusy skládačky náhle zapadly a konečně nahlédl na celkový obraz. „Tady se mi bude líbit,“ dokončil myšlenku a spokojeně usnul.