Pojednání o daních, napsané u příležitosti dne daňové svobody – 9. 6. 2012. Takže letos pracujeme na stát 160 dní?
Když mi bylo 20 let, vztekal jsem se, ještě v rámci svého sociálního (čti socialistického) cítění, nad špatným počínáním politiků při přerozdělování. Mělo by jít více rodinám, nezaměstnaným, důchodcům, učitelům, doktorům … zkrátka všem. Díval jsem se jen na výdajovou stránku a při takovémto úhlu pohledu jde to rozdávání velmi snadno. Pak jsem ovšem nahlédl i na stránku příjmovou a kam až mne toto nahlédnutí nepřivedlo …
Žijeme, bohužel, ve světě omezených zdrojů. Aby mohl stát rozdávat, musí také zdroje někde brát. Nespadnou nám z nebe. Aby mohl více dávat, musel by více brát. To by se mi úplně nelíbilo, takhle ten systém zlepšit nepůjde. Tak jinak. Aby mohl stát vybírat, musí to vybírání také zaplatit. Podíval jsem se tedy na způsob vybírání a nestačil jsem se divit. Co jde nejvíc vidět je daň z příjmu a sociální pojištění. Všechno jde do jedné pokladny, ale jsou na to dvoje formuláře (kdyby jen), dvoje úřady a přirozeně dvojí úředníci. A všechno je to tak složité! Viděli jste někdy ty formuláře? To jsou různé paušály, slevy, výjimky …
Podle ČSSZ je u nás něco přes milion živnostníků. Kdyby vyplňování formulářů a všechno to vyřizování vzalo jen hodinu času, tak je to dohromady slušný časový fond. Pokud by byl systém jednodušší a každý z nich by raději tu hodinu pracoval a udělal za tu hodinu práci v hodnotě třeba jen 100 Kč, byli bychom rázem bohatší o 100 000 000 ročně. A to jsou jen živnostníci. Kolik by se muselo ušetřit samotným zrušením zbytečných úřadů a úředníků a uvolněním další pracovní kapacity účetních, právníků a dalších pro produktivnější činnosti (nemuseli by se věnovat nesmyslné byrokracii a záležitostem s tím spojeným).
Způsoby utrácení peněz
Sotva jsme peníze vybrali a už mám o tomto systému jisté pochybnosti. Teď se musí nějak „utratit“. Podle Miltona Friedmana jsou čtyři způsoby, jak utrácet peníze:
- Svoje peníze pro sebe – to je samozřejmě nejlepší způsob. Víme dobře, co chceme – nebo si to alespoň myslíme. Dáme si navíc dobrý pozor, kolik a za co utratíme.
- Svoje peníze pro někoho jiného – také si dáme dobrý pozor, kolik a za co utratíme, ale už nemusíme přesně vědět, co by bylo nejlepší. Nemusíme se trefit nebo nám na tom nemusí tolik záležet.
- Cizí peníze pro sebe – dopřejeme si, co hrdlo ráčí, a je nám jedno za kolik. Může to pro nás být velice příjemný způsob utrácení.
- Cizí peníze pro cizí lidi – co vlastně chtějí? Kolik to vlastně bude stát a jaká bude kvalita? A není to jedno?
A zde s hrůzou zjistíme, že vláda, tedy politici, za nás utrácí nejhorším čtvrtým způsobem. Vyberou od nás peníze a pak je za nás utratí. Těžko mohou vědět, jak nejlépe peníze pro jednotlivé lidi využít. Na kvalitě poskytnutých služeb jim také pramálo záleží a ještě je za to musíme zaplatit a přidat nějakou tu sedmičku do kapsy. Pravda, utrácejí jenom tak špatně, aby byli příště zase zvoleni, ale jak se tak dívám, tak i to je pořád dost špatné.
Daňová svoboda
Nyní už mám pochybnosti velmi silné. A to jsem zapomněl, že daně, které jsem původně zkoumal, nejsou jediné. Z toho, co mi zbyde z výplaty, ještě odevzdám cca 20 % při spotřebě. No to je hezké. A to jsou pořád jen ty „hlavní“ daně. Chtěl jsem si to všechno dohromady nějak spočítat, ale dělá to za nás Liberální institut. Takže letos 160 dní pracuju na stát (den daňové svobody vychází na 9.6.2012), aby tyto prostředky mohl neefektivně využít a spoustu jich ještě po cestě naprosto zbytečně promrhat. Tak to ne. To se mi nelíbí. Víc by se mi líbil ten první způsob utrácení. Když mi stát nechá moje peníze, ať si klidně nechá i svoje skvělé služby.
Takže kde najdu ten formulář, kterým se můžu z tohohle molochu odhlásit!? … Cože, nenajdu? Takže téměř polovinu zbytku svého života budu dělat na stát a nemám na výběr? Ono je to na druhou stranu i poučné. Když vám někdo něco vezme proti vaší vůli, je to krádež. Když to však dělá stát (bere proti mé vůli), je to nějakým zázračným způsobem legální. A já bláhový na zázraky nevěřil. Každopádně je dobré to vědět. Někteří se dokonce ještě odvažují používat v souvislosti s daněmi slovo „solidární“ („Solidarita znamená dobrovolnou společenskou soudržnost“ [Wikipedie]). To zřejmě proto, abychom se při placení necítili tak hloupě.
Tak vidíte, k čemu jsem se dostal, když jsem chtěl přijít na kloub daním. Mám již o nějaký ten rok více a stále se vztekám nad přerozdělováním – tentokrát však nad tím, že něčeho takového MUSÍM být členem. Myslíte, že by to jinak nešlo? Že bychom si nemohli nechat svoje peníze a pořizovat všechny služby na volném trhu?
A nestálo by za to to vyzkoušet?