Je pozdě večer, jsem unavený po pracovním dni a ležím v posteli. Je to ta příjemná únava, ta co pomalu přechází ve sny, sotva člověk zavře oči. Jeden pomalu začíná přicházet a doprovází ho rytmické vrnění. Nepřestává. Je to tak příjemné, co to jen může být? To bude telefon… Telefon! Jen co se mé vědomí katapultuje ze snu, sahám po přístroji.
„Haló.“
…
„Ano, u telefonu.“
…
„Jak je to možné? Proč jste mi nedali vědět dřív?“
…
„Jaké komplikace?“
…
„Hned jedu!“
Převlékáním se nebudu zdržovat, pyžamo vypadá docela k světu. Boty, bunda, mobil, klíče a vyrážím. Mířím rovnou k autu. Klíče mačkám celou cestu – nejlepší příležitost vyzkoušet z jaké vzdálenosti funguje centrální zamykání. A přitom odemykám, to je ale… Z nesmyslných myšlenek mě vytrhne zablikání. Aspoň to funguje. Sedám do auta a startuju.
A startuju.
A startuju!
A startuju!?
Nic.
Ani to neštěkne. To je v prdeli! Co teď? Hrabat se v tom nebudu, to nemá smysl… Taxi.
Vysedám, vytáčím číslo a kopu do toho dopravního prostředku, co mě dnes nikam nedopraví. V telefonu už se něco ozývá, ale mou pozornost upoutal autobus. Správné číslo, správný směr. Zavěšuju a lehkým sprintem ho chytám. Věčně kritizovaná hromadná doprava mě zachraňuje. Rozhlížím se. Jsem tu sám. V celém autobusu žádní cestující, jen já? Co je to za hromadnou dopravu? To je absurdní. Kroutím hlavou, když zavadím pohledem o přístroj na označování lístků. Navíc černý pasažér. Podívám se na svoje kalhoty a přes veškerý stres se musím pousmát. Černý pasažér v bílém pyžamu. Co je to dneska za den?
Jsem na místě. Je to už jen kousek přes park. „Omlouvám se,“ vystartoval jsem tak rychle, že jsem málem smetl paní vedoucí nevidomého.
„Au.“
Lehký projev bolesti, co jsem za sebou zaslechl, mě donutil se otočit.
„Jejda promiň, já jsem to neviděla.“
Pán, chudák, vrazil do sloupku uprostřed chodníku, protože ho jeho vidoucí doprovod neviděl. To je absurdní. Nenechávám se tím rozptýlit a pokračuju v cestě. Kolik může být vůbec hodin?
Vycházím z parku a pohledem zaměřuju nejbližší věž.
Nejsou tam ručičky!?
Hodiny, které neukazují čas, co to je?
Na tohle už opravdu nemám. Naštěstí už vidím svůj cíl. Procházím hlavním vchodem. Na recepci se nebudu zastavovat, zkontroluju jen čas.
Za pět dvanáct? Co to má sakra znamenat?
Z rádia v recepci k tomu slyším kus známého hitu: „And isn’t it ironic? Don’t you think?“ Už si vážně začínám myslet, že to ironické je. Tohle jen podtrhuje absurditu celého večera.
Na výtah nečekám, těch pár pater vybíhám po schodech.
Řítím se chodbou.
„Pane Šťastný.“
…
„Pane Šťastný!“
Na druhé zavolání poznávám známý hlas a dochází mi, že volá na mě.
Zastavuju a vyrážím správným směrem.
Až jsem jen na pár kroků, začínám vnímat výraz obličeje.
Spontánně ho přejímám. Cítím se tak, jak se doktor tváří.
„Co se stalo? Je Jana v pořádku?“
„Ano, Vaše žena bude v pořádku,“ chytá mě za paži.
Utěšuje mě, co říká, ale jeho tón už tak utěšující není.
„A malá?“ ptám se.
Mlčí.
Krátce klopí zrak.
„Ne!“ začínám myslet na nejhorší.
Hlava mu padá s výrazem bolestné lítosti.
„Nee!“ nenechávám ho nic říct, vrhám se na něj a chci ho protlačit zavřenými dveřmi za ním.
„Teď tam nemůžete!“ zastavuje mě.
„Neee!“ tohle nezvládám.
Vlhnou mi oči.
„Ne… ne… NE…“ klesám na kolena.
To je na moje vědomí moc.
Pomalu ho ztrácím.
Cestou do temné nicoty mi zní v hlavě jen:
„Zemřít při narození, to je…“