V tomto příspěvku se snažím zprostředkováním vlastních zkušeností se psy ve městě ukázat, jak jsme my, nepejskaři, rádi, že nám ve městech dělají psí přátelé společnost. Může se stát, že snad z následujících řádků vycítíte nějaký náznak ironie, ale nedejte se zmást!
Bohužel jsem zatím neučinil žádného psa šťastným tím, že bych ho zavřel do malého bytu (tzn. nemám psa). Přesto i z tepla svého domova vnímám čirou radost jiných psů z našeho bloku. Ptáte se, jak se projevuje? Přeci vytím. Jeden zdejší pes dává téměř denně najevo svou radost a hlasitě (jak se patří) děkuje svému majiteli za to, že mu poskytuje stravu a ubytování. Je jen škoda, že majitel zřejmě není nikdy v tuto děkovací dobu doma a nemůže tedy se svým mazlíčkem jeho radost sdílet (a tolik bych mu to přál!). Pořád jsme tu však my ostatní z celého bloku, kteří jej slyšíme (ve dvoře se děkování pěkně rozléhá, takže není možné jej přeslechnout). Vidíte, jak může být takový městský pes šťastný a zpříjemňovat nám život. A to jsem teprve na začátku. Až venku teprve začíná to pravé dobrodružství.
Vžijte se do situace a přestavte si následující výjev. Rozrazím ráno vchodové dveře domu pln očekávání, co přinese nový den. Zastavím se na prahu a přeletím ulici pohledem. Ostré ranní slunce mě příjemně štípe do očí. Sleduji, jak se odráží v oknech protějšího domu a projíždějících aut, jak se prodírá listy nedalekého stromu, aby dorazilo až k jeho kořenům, kde zrovna kálí něčí pes. Nádhera. Dokážete si snad představit příjemnější vstup do nového dne? Sleduji situaci dál. Majitel nadílku nechal být, takže jsem ho nemusel pokárat. Hnojit se přeci musí, jak by takový strom jinak ve městě přežil? Tímto se bohužel dostávám k té smutnější části vyprávění.
Nedávno jsem se přestěhoval a zhrozil jsem se, protože v této části města není na ulicích skoro žádné hnojivo. Dříve jsem musel vyjít z domu s pohledem zabořeným do ulice a celou cestu jsem tak mohl (resp. musel) cvičit své pozorovací schopnosti a akrobacii, jelikož byly ulice řádně pohnojené. Tady (téměř) nic! Takto mi nezbývá, než sledovat ruch ulice, co se kolem mne děje a jaké vlastně potkávám lidi, takže již třeba nepřehlédnu kolemjdoucího kamaráda. A to mne opravdu mrzí. V této části města zřejmě není tolik pejskařů, což se projevilo i ve výrazném snížení náročnosti běžné ranní disciplíny ‚Překážkový běh na autobus‘. Abyste rozuměli: naštěstí se stává, že se majitel psa zapovídá nebo mu nevěnuje příliš pozornosti. Tento pes pak natáhne vodítko přes celou ulici, čímž vytvoří krásnou překážku, přímo vyzývající k jejímu překonání. Ani tato fyzická aktivita už mi však není dopřávána, a tak musím cvičit až večer doma, čímž vlastně ztrácím čas. Mohl jsem si odbýt cvičení ranním překážkovým během. Jak to tak píši a přehodnocuji, vážně uvažuji nad tím, že se přestěhuji zpátky do té pohnojenější části města.
Abych však nekončil tak pesimisticky, musím uznat, že ani zde to není tak špatné. Tuhle jsem potkal skutečně velkého psa, kterému jeho majitel správně dopřával volnost (tedy netýral ho vodítkem ani náhubkem). Rozběhl se ke mně celý rozradostněný, že mě vidí (i když jsme se viděli prvně, ale to není důležité). Na očích mu bylo vidět, že by mne nejraději samou láskou sežral, a chtěl mne zřejmě obejmout pro psy tak specifickým skákavým způsobem. Nechápejte mě špatně, mít na krku pověšeného cizího obrovského psa a takto zblízka se s ním potěšit, o tom jsem vždy snil! Jak jsem však zmínil, neznali jsme se, a tak jsem raději uhnul. Tak blízkému kontaktu by přeci jen mělo předcházet nějaké to seznámení. Chtěl jsem se o něj pokusit, ovšem nebylo již možné. Zpoza rohu z ničeho nic vystartoval majitel a psa odtáhl stranou (zřejmě žárlivost). Tak snad příště.
Mohl bych v podobném duchu pokračovat dál, ale jestli dobře slyším, začíná právě děkovací hodinka mého známého neznámého psího přítele (zatím se mi ho nepodařilo vypátrat, abych mu osobním předáním buřtíku poděkoval za to, že mi tak zpříjemňuje život), takže budu končit. Ne že by mne rušil a nemohl bych se dále soustředit na psaní, to ne! Chci si však jeho vystoupení v klidu užít, což jistě pochopíte. Závěrem snad jen dodám, že jsem tyto řádky napsal v naději, že tím namotivuji více lidí k tomu, aby si do města pořídili psa. Mohli bychom přeci učinit mnohem více psů šťastnými jejich zavřením v malých bytech. Jejich přítomnost ve městech by pak také daleko více rozradostnila nás, kteří vlastního psa nemáme. Proto neváhejte a zavírejte, zavírejte, zavírejte, ať máme ta naše města řádně pohnojena!
PS: Tímto se za svůj příspěvek omlouvám všem zodpovědným ohleduplným pejskařům a své sestře (zatím bez psa), ale takto to zkrátka je.