Předkládám vám svůj výbor z tohoto skvělého díla. Fascinuje mě, že Senekovy myšlenky (bohužel i jeho poukázání na „neřesti“ společnosti) sepsané před více než dvěma tisíci lety jsou krásně uplatnitelné i v dnešní době (u neřestí to – bohužel – naznačuje to, že jsme se od jeho doby na filozofické/morální/duševní úrovni o moc dál nedostali, což je vcelku smutné). Ale abych vás svými polemikami neodradil od čtení, raději končím: čtěte a zamyslete se nad moudry antického filozofa.
„Epistulae morales ad Lucilium, známo též jako Listy (český výbor vyšel v r. 1969 a 1984), Jedná se o 124 dopisů ve 20 knihách, psaných Luciliovi, ale určených veřejnosti. V těchto dopisech vysvětluje své morální a etické zásady. Toto dílo bývá považováno za jeho nejlepší dílo.“1
Výbor ze Senekova Výboru z listů Luciliovi
Citace jsou z vydání z roku 1969, nakl. SVOBODA:
Ten, kdo je všude, není nikde. Lidem, kteří žijí v ustavičném cestování, přihází se, že mají mnoho známostí a žádného přítele. [str. 7]
Chudý není, kdo má málo, ale kdo touží mít více. [str. 9]
Přečetní lidé se uboze potácejí mezi strachem ze smrti a mukami života: žít nechtějí, zemřít nedovedou. Proto si hleď zpříjemnit život tím, že se vůbec přestaneš oň strachovat. [str. 12]
Lidé se pachtí za zbytečnostmi. Právě ty způsobují, že si rozdíráme šat, nutí nás stárnout ve vojenském stavu a vrhají nás na cizí pobřeží. Naproti tomu postačitelné je na dosah ruky. Kdo si porozumí s chudobou, je vpravdě boháčem. [str. 13]
Já jsem stoupencem uměřenosti: způsob života budiž střední cestou mezi mravy vzornými a obecně vžitými. [str. 14]
Je veliký ten, kdo dovede hliněného nádobí užívat, jako by bylo stříbrné; ale není menší ten, kdo užívá stříbrného, jako by bylo hliněné. [str. 15]
Zvířata prchají před nebezpečím, které vidí, a když uniknou, jsou klidná; my se mučíme i budoucím, i minulým. [str. 15]
Styk s mnoha lidmi působí škodlivě: každý nám nějakou tu svou nepravost buď doporučí nebo vnutí anebo nás jí poskvrní, aniž to tušíme. [str. 16]
Mysl útlá a ve své správnosti dosud nedost vytrvalá musí být od davu vzdalována. Vždyť člověk snadno přechází k většině. Přesila lidí odlišně utvářených by byla schopna otřást i pevnou povahou Sókratovou, Catonovou a Laeliovou. Tím spíše nikdo z nás, i když se ze všech sil snažíme o své zdokonalování, nemůže vydržet útok nepravostí, přicházejí-li v tak velikém průvodu. Jediný příklad rozmařilosti nebo lakoty natropí mnoho zla. Rozkošnický spolubydlící tě ponenáhlu zbavuje sil a odolnosti, bohatý soused dráždí tvou chtivost, zlomyslný druh na cestě i čistou a prostou duši potřísní svou rzí. Tím více utrpí ty povahy, na něž se děje hromadný nátlak na veřejnosti. … Stáhni se do sebe, co jen můžeš. Stýkej se jen s těmi, kteří tě dokážou udělat lepším. Pouštěj k sobě ony, které dokážeš udělat lepšími. Vše to se děje vzájemně: lidé, učíce jiné, sami se učí. [str. 17]
Povolujte svému tělu jenom tolik, kolik stačí k uchování zdraví. … Pokrm smí jen utišovat hlad, nápoj zahánět žízeň, šat odvracet mráz, dům být ochranou před ohrožením těla. Vůbec nezáleží na tom, zda to bude chatrč z drnu či palác z pestrých cizokrajných mramorů. Vězte, že člověka může stejně dobře ukrýt strop z trávy jako ze zlata. Opovrhujte vším, co zbytečná námaha vytvořila jako ozdobu a okrasu. Uvažte, že kromě ducha nic si nezaslouží obdivu. [str. 19]
Máme se chovat tak, jako bychom nemohli žít bez těla, nikoli však, jako bychom měli žít kvůli tělu. … Věnujme mu velmi pilnou péči, avšak tak, aby vyžádá-li si to rozum, důstojnost a věrnost, mohlo být posláno do ohně. [str. 21]
Kdo postrádá bohatství, bojí se o ně. Ale statek, o který se chvějeme, nepřináší radost uživateli. Vždy se k němu snaží něco přidat, a zatímco pomýšlí na jeho vzrůst, zapomíná ho užívat. [str. 25]
[Filosofie] utváří a vzdělává ducha, upravuje život, řídí činy, ukazuje, co dělat a čeho nechat, sedí u kormidla a určuje směr plavby, když se zmítáme v nebezpečných vlnách. Bez ní nemůže nikdo žít beze strachu, nikdo v klidu. Každou hodinu se přihodí bezpočet věcí vyžadujících rady, kterou může dát jen ona. [str. 26]
Ať nás neúprosným zákonem svírá osud, ať božstvo jako rozhodčí učinilo opatření o všem ve vesmíru, ať lidské příhody uvádí v pohyb a jimi zmítá bez jakéhokoliv řádu náhoda, má nás chránit filosofie. [str. 26] Cvičme se na maketách představujících nepřítele. A aby nás osud nezastihl nepřipraveny, seznamme se důkladně s chudobou. Budeme bezpečněji bohati, zvíme-li, jak málo tíží být chudým. [str. 29]
[Bohatství] Nezakazuji ti, abys je neměl, ale chci způsobit, abys je měl beze strachu. Toho dosáhneš jediným způsobem: jestliže nabudeš přesvědčení, že lze i bez něho blaženě žít, jestliže vždy na ně budeš hledět jako na něco, co se může vytratit. [str. 30]
Nejvíc máš co dělat sám se sebou: sobě sám jsi největší překážkou. [str. 31]
Žaludek je hluchý k domluvám; požaduje, volá. A přece není obtížným věřitelem, dá se uchlácholit maličkostí, jenom je třeba dát mu, co musíš, nikoli, co můžeš. [str. 33]
Nauč se radovat! [str. 34]
Jen málo lidí je, kteří sebe a své věci řídí rozvahou; všichni ostatní nejdou, nýbrž dávají se unášet jako předměty plovoucí po řekách. Jedny z nich zachytí mírná vlna a jemně je žene, jiné strhne vlna prudší, jiné uloží chabnoucí proud blízko břehu, jiné opět smete dravost vody až do moře. Proto je třeba si stanovit, co chceme, a v tom setrvat. [str. 35]
Především dbej toho, abys snímal z věcí hrůzu a prohlédl, co v nich je. Shledáš, že v nich není nic strašného kromě samotného strachu. [str. 39]
Epikúros kára ty, kdo po smrti touží, stejně jako ty, kdo se jí bojí, a praví: „Je směšné chvátat k smrti z omrzelosti života, když jsi právě tento chvat zavinil způsobem svého života.“ … Silný a zdravý muž nesmí ze života utéci, smí jen odejít. [str. 41]
… řekl komusi Sókratés: „Co se divíš, že ti nic neprospívá cestování, když s sebou nosíš sama sebe? Tíží tě totéž, co tě na cesty vyhnalo.“ … Ducha musíš zbavit břemene; dokud tak neučiníš, nebude se ti líbit nikde. [str. 42]
Co ti tedy zaručí filosofie, tolik vychvalovaná a činící si nárok na přednost přede všemi uměními i věcmi? Zajistí to, aby ses raději chtěl líbit sobě než lidu, abys úsudky hodnotil, nikoli počítal, abys žil beze strachu před bohy i lidmi, abys zlo buďto překonal, anebo ukončil. [str. 46]
Vynasnažíme-li se roztřídit příčiny svého strachu, shledáme, že některé jsou skutečné, jiné jen zdánlivé. Nebojíme se smrti, ale bojíme se pomyšlení na smrt. Od ní samotné nás dělí vždycky stejně malá vzdálenost. Kdyby tedy byla předmětem našeho strachu smrt, musili bychom se jí bát neustále. … Ty však, aby ses nikdy nebál smrti, stále o ní přemýšlej! [str. 50]
Nesnáz vzniká teprve obecným nerozumem: jeden druhého vháníme do nepravostí. [str. 55]
Pokládej se za šťastného teprve tehdy, až budeš moci žít na veřejnosti, až tě tvé zdi budou jen chránit, ale nikoli ukrývat. Zatím většinou soudíváme, že nás obklopují zdi ne proto, abychom žili bezpečněji, nýbrž abychom skrytěji páchali nepravosti. … Žijeme totiž tak, že by se náhlé nahlédnutí rovnalo přistižení. Co však prospěje ukrývat se a vyhýbat lidským očím a uším? Dobré svědomí přiláká zástupy lidí, špatné svědomí bude i v osamocenosti pociťovat úzkost a neklid. Je-li čestné, co děláš, ať to vědí všichni; je-li to potupné, co na tom záleží, aby to nevěděl nikdo, když to víš ty? Byl bys věru ubohý, kdybys pohrdal tímto svědkem. [str. 56]
Filosofie nikoho neodmítá ani si nevybírá. Svítí všem. [str. 57]
Kdo chce dojít tam, kam si ustanovil, musí jít jedinou cestou, nesmí pobíhat po mnohých, protože to není chůze, ale bloudění. [str. 58]
Šťasten není ten, koho takovým nazývá lid, kdo oplývá množstvím peněz, nýbrž ten, který má veškero dobro v svém duchu, muž vzpřímený, rovný, šlapající po všem proměnlivém, který nezná nikoho, s nímž by chtěl měnit, který cení člověka jenom v tom, v čem je člověkem, kterému je příroda učitelkou, spravuje-li se jejími zákony a žije-li podle jejích předpisů; kterému žádná síla jeho dobro nevychvátí, který obrací zlo v dobro, má pevný úsudek, je neotřesen a bez bázně; na něhož násilí sice působí, ale neuvádí ho ve zmatek, kterého i nejškodlivější kopí, jakým naň zvlášť prudce zamířil osud, jenom bodne, ale nezraňuje, a i to zřídka; vždyť ostatní osudové zbraně, jakými bývá přemáháno lidské plémě, od něho odskakují jako kroupy, které vmeteny na střechu bubnují, aniž nějak poškodí obyvatele, a rozplynou se. [str. 60]
Probírej jednotlivce a uvažuj o všech: shledáš, že život každého hledí k zítřku. Ptáš se, jaké je v tom zlo. Nesmírné. Vždyť nežijí, hodlají žít. [str. 61]
Zacházej s podřízenými tak, jak si přeješ, aby nadřízený zacházel s tebou. [str. 63]
Jako je pošetilý člověk kupující koně, který si neprohlédne zvíře, nýbrž hledí na jeho sedlo a uzdu, tak zcela pošetilý je ten, kdo posuzuje člověka buď podle šatu nebo podle postavení, které nás zahaluje jako šat. [str. 64]
Chci-li se obveselit bláznem, nemusím ho hledat daleko: směji se sám sobě. [str. 68]
Mým cílem je svoboda; podstupuji namáhavé činy, aby ona byla mou odměnou. Tážeš se, co znamená ta svoboda. Neotročit ničemu, žádné nutnosti, žádným náhodám, jednat s osudem jako rovný s rovným. Ten den, kdy si uvědomím svou převahu, nezmůže osud nic. [str. 72]
Zaleť až sem svými myšlenkami! Vždyť se můžeme stýkat i s nepřítomnými přáteli, a to kdykoli a jak dlouho chceme. Této největší rozkoše užijeme dokonce ve větší míře, jestliže jsme místně odloučení. Pobyt ve společném místě nás totiž činí zhýčkaně otupělými, a poněvadž někdy jedni s druhými pohovoříme, spolu se projdeme nebo posedíme, přestaneme již po rozchodu myslet na ty, které jsme před chvílí spatřili. A proto musíme odloučení snášet s klidnou myslí, protože i ve stejném místě jsme druh od druha značně odloučeni. … Přítele musíme chovat v své mysli; zde nebude nikdy nepřítomen. [str. 78]
Viz, že tenkrát máš dobře uspořádanou mysl, když tě žádný hlas nevytrhne z tvého soustředění, ať ti bude lichotit, ať ti bude hrozit, ať jen prázdným zvukem bude kolem tebe hlučet. [str. 83]
Přisvědčujeme těm, kdo nás prohlašují za znamenité a velice moudré, ačkoli víme, že lidé často lžou. … A výsledkem toho je, že si nepřejeme změnit se, protože věříme, že jsme ti nejlepší. [str. 86]
Tvrdím, že všichni lidé směřují k radosti, přitom však nevědí, odkud získat radost stálou a velikou. Jeden ji hledá v hostinách a přepychu, druhý v získávání lidské přízně a v zástupu klientů kolem sebe; jiný v milence, jiný v prázdném honosení se svobodnými uměními a ve studiu znalostí, které neposkytují žádného léku. Ty všechny šálí klamavé a krátkodobé potěšení, tak jako opilství, které veselou ztřeštěnost jediné hodiny vyvažuje dlouhotrvající kocovinou, nebo jako potlesk a vyvolávání obecenstva, získávané a nutně vykupované velikým úsilím.
Proto si tedy uvědomuj, že teprve z moudrosti se rodí pravá vyrovnaná radost. Duch mudrcův je jako svět v podměsíčné oblasti: vládne v něm stálý jas. Jestliže tedy mudrc není nikdy prost radosti, vidíš, proč si máš přát stát se moudrým. [str. 87]
Několik jiter louky nasytí býka; jediný les postačí mnoha slonům; jenom člověk se honí za potravou po veškeré zemi a všech mořích. Cožpak nám dala příroda při skrovných rozměrech těla tak nenasytné břicho, že hltavostí překonáváme i nejobrovitější a nejžravější zvířata? Naprosto ne. Vždyť přírodě je nutno odvádět jenom zcela málo, její požadavky jsou nepatrné. Mnoho peněz nás stojí ne hlad našeho žaludku, ale naše mlsnost. [ str. 88]
Žije jen ten, kdo je k užitku mnohým, žije jen ten, kdo je sám činný. [str. 89]
Ať se octnu kdekoli, oddávám se svému přemýšlení a obírám se v duchu něčím prospěšným. Kdykoli se věnuji přátelům, neodcizuji se přitom sám sobě. Také se nemeškám s těmi, s nimiž mě sdružila nějaká nahodilost nebo důvod vzniklý z povinnosti občana, nýbrž prodlévám jenom s výkvětem duchů: jim svěřuji svou mysl, ať pocházejí odkudkoli, ať žili v kterémkoli věku. [str. 90]
Toto ti píši já, který jsem pro Annaea Serena, bytost mně nejdražší, plakal tak nezřízeně, že bych zcela proti svému přání mohl být uváděn mezi příklady těch, které bolest zlomila. Dnes toto své počínání odsuzuji a uvědomuji si, co bylo největší příčinou mého nemírného žalu: nikdy jsem si nepomyslil, že by mohl zemřít dříve než já sám. Stále jsem měl na mysli jenom to, že je mladší a o hodně mladší, jako by se osud řídil časovým pořadím. Proto vytrvale přemítejme o smrtelnosti jak své vlastní, tak všech těch, které máme rádi. [str. 93]
Nemít něco, co by tě vzrušilo nebo pobouřilo, při jehož blížícím se anebo již přímém útoku bys vyzkoušel pevnost svého ducha, a ležet v neotřesené pohodě, to není duševní klid, to je ochablost. [str. 103]
Je pošetilé umřít ze strachu před smrtí. Tvůj vrah přijde. Vyčkej! Nač ho předbíhat? Nač brát na sebe obstarání cizí krutosti? Závidíš svému katu, či ho šetříš? [str. 104]
Chceš být svobodný vůči svému tělu? Obývej je tak, jako by ses měl stěhovat. Uvědomuj si, že jednou budeš nucen tento příbytek postrádat. Tím se otužíš pro nutnost odchodu. [str. 106]
Jenom ten, kdo veškeré dobro omezil na čestnost, je ve svém nitru šťastný.
Někdo truchlí, že mu dítky zemřely, jiný se rmoutí, když mu stůňou, jiný je smuten, jestliže se nevydařily a provedly něco ostudného. Můžeš pozorovat, jak se jeden mučí láskou k manželce druhého a druhý trpí láskou ke své ženě. Někdo se trápí pro neúspěch při volbách, jiného trýzní čestný úřad sám. Ale největší je v celém lidském pokolení zástup těch ubožáků, které znepokojuje očekávání smrti, jež hrozí odevšad. Není totiž místa, odkud by se nemohla připlížit. Proto se ti chudáci musí stále rozhlížet sem i tam a při každém šramotu otáčet šíji, jako by se pohybovali v nepřátelské krajině. Dokud nevyvrhnou z hrudi tento strach, žijí se stálým bušením srdce. [str. 116]
Co je nemírné, nikdy nevytrvá, nezkrotí-li to rozum jako usměrňovatel. To ti dosvědčí i osud mnoha států, jejichž přepychové říše padly na vrcholu rozkvětu, a co bylo získáno zdatností, nezdrženlivostí se opět rozpadlo. [str. 120]
Pro nás neexistuje ani to, co bylo, ani to, co bude. Bolest nám vzniká jenom z toho, co bezprostředně cítíme. [str. 124]
Takto chci vyjádřit v kostce své předsevzetí: co cítíme, mluvme, co mluvíme, ciťme, řeč má být ve shodě s životem. [str. 125]
Uvaž, kolik zla vidíš kolem sebe, pohleď, jak není jediné hanebnosti, aby nebyla někým zastoupena, jak každodenně vzrůstá mrzkost, jak se veřejně i soukromě hřeší; a shledáš, že je to dostatečný úspěch, nejsme-li mezi nejhoršími. Namítneš: „Já však doufám, že se mohu stát členem i vznešenějšího stavu.“ Pokládám to pro nás spíše za přání, aby se tak stalo, nežli za slib, že se tak stane. Máme totiž pořád ještě příliš mnoho zájmů. Míříme sice k ctnosti, ale vězíme v chybách. Stydím se to říci: my vlastně pěstujeme čestné snahy, jen pokud nám k tomu zbývá čas.
… A jestliže jednou vybředneme z toho kalu do vznešené výšiny, čeká nás duševní klid a po všelikém bloudění naprostá svoboda. Ptáš se, v čem záleží? Nebát se lidí, nebát se bohů; nechtít nic potupného ani přílišného; dokonale ovládat sama sebe. Je to nedocenitelné dobro, stát se svým pánem. [str. 127-128]
S lidmi je to stejné jako s věcmi. … Dobrým nepojmenuješ meč, jehož závěsník je pozlacený a pochva posázena drahými kameny, nýbrž ten, který má jemné ostří k sekání a hrot schopný prorazit každou obrannou zbraň. Po pravítku se nežádá, aby bylo vzhledné, nýbrž aby bylo rovné. Každá věc sklízí chválu za to, proč se pořizuje, co je jí vlastní. Tedy u člověka nijak nezáleží na tom, kolik jiter půdy obdělává, kolik peněz získává lichvou, kolik lidí ho pozdravuje, na jakém vzácném lůžku líhá, z jakého průzračného poháru pije, ale na tom, jak je dobrý. A dobrý je tenkrát, jestliže je jeho rozum rozvinutý, správný a přizpůsobený vůli jeho přirozenosti. Takový rozum se nazývá ctností, totožnou s čestností, jedinečným to lidským dobrem. Jenom rozum přivádí člověka k dokonalosti a jenom dokonalý rozum jej činí šťastným; proto je rozum jediným dobrem, jehož výhradním působením se člověk stává šťastným. [str. 131]
Nikdo z těch, které do výše vyneslo bohatství a pocty, není veliký. Proč se jím tedy zdá? Protože ho měříš i s podstavcem. Trpaslík zůstane trpaslíkem, i když si stoupne na horu; kolos podrží svou velikost, i když stojí v dolíku.
Podléháme omylu a dáváme se klamat tím, že nikoho neposuzujeme podle toho, čím vskutku je, nýbrž přidáváme mu i to, čím je vystrojen. Budeš-li však chtít člověka pravdivě zhodnotit a poznat, jaký je, prohlédni si jej samotného; ať odloží zděděné jmění, ať odloží hodnosti a jiné lživé přívěsky Štěstěny, ba i samo tělo, a dívej se jen na jeho ducha, jaké má vlastnosti a v jakém množství, zda je veliký z cizího či z vlastního. Je-li schopen bez mrknutí hledět na tasené meče a uvědomuje-li si, že nijak na tom nezáleží, zda mu duše vyjde z těla ústy či hrdlem, nazvi ho šťastným. Stejně tak, hrozí-li mu, ať již náhodou či ze zvůle mocnějšího, tělesné mučení, vězení nebo vyhnanství, jestliže klidně vyslechne to, co lidským myslím nahání zbytečný strach, a řekne:
Nijak mne nemůže, dívko,
překvapit tvářnost pohrom, byť netušená a nová:
vše jsem si představil dřív a ve své jsem uvážil mysli.
…
Předem uvážené zlo zasahuje jen lehkým úderem. Zato pošetilcům a lidem spoléhajícím na Štěstěnu se zdá skutečná tvářnost věcí zcela novu a netušenou. Lidmi, kteří předtím nezakusili pohromu, otřese její nečekaná novost. Uvědom si, že to, co zprvu pokládají za kruté, snášení statečněji, jakmile tomu přivyknou. Proto mudrc předem přivyká budoucím pohromám, a co si jiní ulehčují teprve tím, že to dlouho snášejí, on si zmírňuje tím, že o tom dlouho předem přemýšlí. [str. 135-136]
Po špatné sklizni je třeba sít znovu. Často veškerou ztrátu, kterou způsobila nízká úrodnost nevhodné půdy, nahradí úroda jediného roku. Stojí za to poznávat i nevděčníky, abys našel někoho vděčného. [str. 145]
Hlavní příčina, proč je někdo nevděčný, vzniká z nemožnosti, aby se odvděčil dostatečnou měrou. Pošetilost dospěla tak daleko, že je velmi nebezpečné zahrnout někoho zvlášť velikým dobrodiním. Neboť obdarovaný pokládá za potupné neodvděčit se, a proto si přeje, aby ten, kterému by se měl odvděčovat, prostě neexistoval. Měj si pro sebe, co jsi dostal; nic od tebe nepožaduji, nic nevymáhám, jenom ať to, že jsem ti prospěl, aspoň neohrožuje mou bezpečnost. Není zhoubnější nenávisti než ta, která vzniká ze studu nad zneuznaným dobrodiním. [str. 152]
Vždyť to nás činí velmi špatnými, že se nedíváme zpět na svůj život. Přemýšlíme jen o tom, co budeme dělat. A přece rada pro budoucnost vyplývá z minulosti. [str. 153]
Ale chceš-li dokazovat, že se dobrý muž nesmí opíjet, proč se uchyluješ k sylogismům? Raději řekni, jak je potupné nacpávat se více, než sneseš, neznat míru svého žaludku, a jak mnohé hlouposti dělají opilí, za něž by se styděli střízliví. Řekni, že opilost není nic jiného nežli dobrovolné šílenství. [str. 157]
Nezbytnosti vyžadují jen jednoduchou starost; lopotíme se kvůli přepychu. [str. 182]
Nesmíme pečovat o to, abychom byli živi dlouho, nýbrž dostatečně. Vždyť k tomu, abys dlouho žil, je třeba osudu, aby žil dostatečně, ducha. Dlouhý je život, je-li plný. [str. 197]
Ale ty si představuj, že nebezpečí od člověka je tu proto, abys uvážil, co je tvojí povinností. Jednoho pozoruj, aby ti nebylo ublíženo, druhého, abys neublížil ty jemu. [str. 215]
Chceš-li uniknout tomu, co tě souží, musíš být ne jinde, ale jiný. Dejme tomu, že jsi přišel do Athén nebo na Rhodos, vyber si město úplně podle svého přání. Co na tom záleží, jaké jsou tam mravy? Své vlastní si tam přineseš. [str. 217]
Je třeba věnovat se studiím a sledovat učitele moudrosti, abychom se od nich naučili, co vypátrali, a sami dál pátrali po tom, co nebylo nalezeno. Jen tak se duch vytrhne z nejubožejšího otroctví a získá svobodu. Dokud nebudeš vědět, čemu se vyhýbat a k čemu mířit, co je nezbytné a co zbytečné, co spravedlivé a co nespravedlivé, nebudeš cestovat, nýbrž bloudit. Takové pobíhání ti nijak nepomůže, vždyť putuješ se svými vášněmi a tvoje zla ti jsou v patách. [str. 219]
Nikdo nemůže mít vše, co by chtěl. Ale tolik má v své moci: může nechtít, co nemá, a vesele užívat toho, co se mu nahodí. [str. 237]
Jednou z příčin našeho zla je, že žijeme podle vzorů, nedovolujeme uplatnit se vlastnímu rozumu a dáváme se strhovat zvyklostí. Kdyby něco dělala jen hrstka lidí, nezatoužili bychom je napodobovat; kdykoli však s něčí začnou přemnozí, ochotně jdeme za nimi, jako by větší počet byl zárukou větší čestnosti. Místo správnosti začne u nás rozhodovat omyl, jakmile se stane obecným. [str. 238]