Homo sapiens – prý člověk rozumný. Ale poučili jsme se nějak od dob antického Říma?
Homo sapiens – člověk rozumný. Jako takový je schopen se poučit z vlastních chyb – když se spálím o kamna, poučím se a příště si dám pozor. V ideálním případě se poučím z cizích chyb a nemusím se „spálit“ sám. Ale funguje stejný princip i pro lidstvo samo? Když trochu nahlédnu do historie, obávám se že ne. Z jedné války do druhé a z jedné hospodářské krize do druhé – jako na houpačce.
Abychom byli schopni poučit se z chyb, musíme je především znát – a to včetně jejich příčin a důsledků. Již tady však narážíme na problémy. Historii nemusíme znát přesně. Mohou nám chybět potřebné zdroje, čas mohl fakta již zkreslit. Ostatně, jak (snad) pravil Napoleon: „Historie je verzí minulých událostí, o které se lidé dohodli, že se stala. / History is the version of past events that people have decided to agree upon.“ Dalším z problémů je určení příčin, a sice známá chyba „poté, tedy proto“. Jen to, že šly události časově za sebou a zdánlivě spolu souvisí, nemusí znamenat, že se skutečně ovlivňují! Největším problémem ale je, že se historii neučíme. Respektive učíme se ji v době, kdy o ni – a konec konců ani o aktuální dění – nemáme příliš zájem a širší souvislosti nám unikají. Neznáme tedy ani ta základní fakta (byť třeba mírně zkreslená), a tak není dost dobře možné se z nich poučit.
Nepopírám, že i když už jsme se o kamna spálili, někdy (třeba nedopatřením) se nám to stane znovu. Ale jako lidstvo jsme popálení nějak moc často, nemyslíte? Chyby opakujeme stále dokola. Srovnejme si například současnost se starověkým Římem (a že bylo dost času se poučit). Ano, ušli jsme za tu dobu kus cesty, zejména co se životní úrovně a technologie týče, ale co třeba etika a fungování státu? Již Seneca, který žil před více než dvěma tisíci lety, popsal nešvary tehdejší společnosti, krizi etiky, hodnotový systém upřednostňující bohatství a moc, potlačení rozumu a snadné podlehnutí většinovému názoru. Nepřipomíná vám to něco? Ale vezměme to z jiného konce: „Základní příčinou pádu Říma byl rozklad ekonomiky, jenž byl důsledkem nadměrného zdanění, inflace a přehnané regulace.“1 Boj o moc, intriky a korupce v senátu, zvyšování daní, snižování obsahu drahých kovů v mincích (inflace – což je v podstatě zdanění úspor), ale díky strategii „chléb a hry“ se lid příliš nebouřil.
A dnešní situace? Boj o moc, intriky a korupce politiků (zřejmě nemusím více specifikovat). Místo zlehčování mincí tisk nových „papírků“, které tak ochotně používáme jako platidlo. Místo chleba zdarma máme na každém rohu řadu obchodů (s relativně dostupným zbožím). Hry v podobě televize a místo zápasů gladiátorských jsou fotbalové a hokejové (mimochodem dnešní rozběsněné diváky si umím živě představit i v aréně gladiátorů). Stěžují si sice téměř všichni, ale nebouří se nikdo. Tahle situace ale nebyla udržitelná. A není ani dnes. Náš pád je jen otázkou času. Takový systém se zákonitě musí zhroutit. Stát pak převálcuje silnější soused nebo příležitost využije fanatický vůdce, který se despoticky chopí moci sám nebo nastolí extremistický režim – ať už z jednoho či druhého konce – fašismus, komunismus; nebo úplně jiný ismus.
A tak to máme stále dokola. Studujme proto historii, odhalujme správné příčiny a důsledky, poučme se. Hledejme stejné chyby v aktuálním dění a pokusme s touto situací něco udělat, jinak bude bloudit v kruzích na věky věků. Nebo to opravdu nejde a jsme bezmocní?
- Jak příliš silný stát zabil starověký Řím (odkaz již není dostupný)