Článek jsem napsal v roce 2012, vyšel v knize: Jak mi ereska změnila život II, POTMĚŠILOVA, Hana. (2013). Praha: NFOZP
Budou to pomalu 3 roky, co jsem poznal Eresku. Bylo to setkání nečekané a tak působivé, až se mi z toho zamlžilo před očima (respektive před jedním okem). Jako by mě někdo hodil do ledové vody – takový to byl šok. Pokud se však člověk nechce utopit, musí začít v té ledové vodě plavat. Tak jsem tedy po nějaké době strávené seznamováním s Ereskou začal.
Ereska mi skutečně změnila život – otevřela mi oči a nechala mě nahlédnout na svět z naprosto jiného netušeného úhlu. Jedním z efektů bylo, že jsem se začal daleko více zajímat o své zdraví. Až ona mi odhalila tu pravdu (do té doby ne tolik zjevnou), že mi zdraví nikdo nepřinese na zlatém podnosu, ale musím se o něj starat sám! Vylepšil jsem tedy stravovací návyky, chodím plavat (abych to plavání řádně natrénoval) a snažím se pravidelně cvičit. Když náhodou delší dobu na cvičení „zapomenu“, tak si můžu být jistý, že si zase velice rychle vzpomenu, až na mě Ereska někde vybafne. Ke cvičení mě motivuje také krásné přirovnání, které zaznělo na konferenci „O roztroušené skleróze (ne)jen pro rodinu“. Bylo to nějak takto: Představte si svou kondici jako svůj měsíční příjem. Pokud vyděláváte 20 000 a někdo (Ereska) vám začne strhávat z platu 5 000, pocítíte to daleko více, než když je váš příjem 100 000. Ano, pořád je to ztráta, ale daleko lépe se s ní vyrovnáte. A ono to opravdu takto funguje.
Ereska se však nedá lehce a neustále mě škádlí. Občas mi trochu zamotá hlavu nebo mě tak rozhodí, že z ní chytám různé tiky. Jednou jsem za ní už i mírně pokulhával (naštěstí opravdu velice mírně). Umí mě také docela unavit a léky, co s sebou přinesla, mi na aktivitě také příliš nepřidají. Přes to všechno jsem však aktivnější a řekl bych, že i šťastnější než dřív, když jsme se ještě neznali. Neřeším hlouposti a malichernosti a naučil jsem se radovat z maličkostí. Co z maličkostí – nikdy bych například neřekl, že můžu mít takovou radost z obyčejného dne, kdy se vlastně vůbec nic zvláštního nestalo (že by to bylo právě proto, že se nic zvláštního nestalo?). Znělkou mého života se stala píseň Beautiful Day od U2 (díky klipu k této písni, věnovanému Eresce). Každý den se tedy snažím vidět jako krásný, ale musím se přiznat, že se někdy Eresce podaří mě přesvědčit, že zase až tak krásný není.
Celkově je ta moje Ereska ale povahy mírné, za což jsem samozřejmě velmi rád. Není to žádná divoška (zatím). Z její povahy ovšem také vyplývá, že mě s nejvyšší pravděpodobností už nikdy neopustí, což už mě samozřejmě tolik netěší. Jelikož to tedy vypadá na trvalý vztah, seznámil jsem ji také s rodinou a blízkými přáteli. Bez nich a jejich ohromné podpory (za kterou jim patří můj veliký dík!) by bylo to naše soužití daleko těžší.
A co že s Ereskou plánujeme do budoucna? Netuším, co se mnou zamýšlí ona, ale já už jsem se jednu dobu viděl, jak chodím s holemi nebo mě dokonce Ereska tlačí na vozíku. Začal jsem se na to tedy psychicky připravovat. Pak jsem si ale řekl: „Dost!“ Pokud budu tohle „plánovat“, tak jak asi můžu skončit? Přestal jsem tedy podnikat nesmyslné výpravy do budoucnosti, která je sama o sobě dost nejistá, ne tak ještě když člověk žije s nevyzpytatelnou Ereskou. Snažím se proto raději soustředit na přítomnost a dělat co můžu, aby si Ereska i nadále udržela svou mírnou povahu. Uvidím, co pro mě má ještě přichystáno. Zatím v té ledové vodě ale stále usilovně plavu a snad mi to začíná i jít. Doufám, že mi to „nadšení“ vydrží i nadále.
Pokud vás snad také uhání Ereska nebo nějaká její povedená sestřička či sestřenice v podobě jiného problému, nevzdávejte se a plavte, seč vám síly stačí. Ostatně, co nám také jiného zbývá?
Přeji hodně zdaru všem!